Tak tohle je moje první vlastní auto - Škoda 105 S zvaná Sršeň. Toto jméno jí bylo přiděleno jednou kámoškou v narážce na rychlost a barvu...
Jinak je to tedy jedna z posledních užovek (vyrobeno počátkem roku 1983), má tedy již spoutu prvků pozdějších eMek. Například pro verzi 105 dříve nezvyklý posilovač brzd, 13" disky, plastové kliky dveří, křídlo na zadní kapotě... I v rámci výbavy S to nebyl klasický základ - couvací světla, opěrky na dveřích, dokonce i nastavitelný sklon předních opěradel Sršeň měl.
Co se týká doplňkové výbavy, byla také poměrně obsáhlá - původní přídavné dálkové světlomety doplnily moje palubní hodiny, obložení interiéru imitací dřeva a ozdobná koncovka výfuku. Samozřejmostí je autorádio a potahy sedadel.
Zakoupil jsem ho koncem září 2005 v jednom soukromém autobazaru. Vůz měl najeto necelých 107 000 km, celý svůj "život" sloučil v rukou jednoho majitele. Karoserie se jevila celkem zachovale, i když přední blatníky již byly načaté.
Moc radosti jsem si s ním ale neužil, bez poruch jezdil asi měsíc... Nebudu zde popisovat všehny detaily, ale stručně - oprava spojkového válce, výměna brzdového, nový akumulátor, alternátor a regulační relé... V prosinci 2006 odešlo těsnění pod hlavou a to byl začátek konce mého vozu. Jeho výměnu jsem totiž svěřil sousedovi mechanikovi, který se ale mo neukázal. Po výměně těsnění a zarovnání hlavy totiž už auto moc nejezdilo. Nepomáhalo ani soustavné čištění karburátoru, který byl také po letech značně zanesen; auto se startovalo stylem na plný sytič plný plyn a otáčky odhadem tak 500... po ohřátí stejně nešlo sytič vypnout, jinak motor okamžitě chcípal. Takže spotřeba přes 10 litrů a jízda značně nejistá, neboť každých cca 100 km vypadávalo pevně dotažené těsnění víka ventilů... Celkový projev se jevil jako podpálené ventily.
Zkrátka jsem již ztratil nervy a když se naskytla možno Sršně vyměnit za mojí současnou 130ku, bylo jasno.
Sršeň stojí v bazaru od 28.března 2006 dodnes, postupně stále rychleji koroduje a žádný kupec o něj nemá zájem.
Je mi to na jednu stranu líto, vidět svoje první auto takhle "umírat", ale když ono to opravdu nebylo k tomu. Přece jenom je třeba v první řadě jezdit, nehledě na to, že korozi bych už stejně nezastavil...
Ale bylo to prostě první auto a na to se vzpomíná jenom v dobrém!!!
A takhle vypadá Sršeň teď:
krasne farby, skoro ziadny sum, nadherna ostrost. zrkadlovka? 
a ani ostrost buhvi co. a pritom Leica objektiv....
